Z výboru povídek s napětím: Závrať. Praha: Mladá fronta 2013

Vratislav Maňák

Byl začátek dubna. Praha ležela ve tmě. Lampy žlutě a oranžově osvětlovaly Staré Město, když vystoupili z vozu před velikášskou kamennou mohylou.

Prostoru, v němž neoznačená dodávka a vůz StB zaparkovaly, dominoval jezdec. Ta socha je prý největší jezdeckou sochou na světě. Ale kdo si tím dnes může být jist. Kdyby vzhlédli vzhůru k tmavé obloze, viděli by Žižkův obličej. Možná. Přeci jen to bylo hodně vysoko, a oni neměli čas ani chuť.

Trojici mužů vedla Státní bezpečnost do budovy zadním vchodem. Pozice, které ještě donedávna držely jednotky Vnitřní stráže, zůstaly neobsazené. Objekt mauzolea téměř nikdo nehlídal. V tomto ohledu rozhodovalo nejvyšší vedení o změnách rychle.

Scházeli do sklepení k technickým místnostem. Podrážky jejich bot mlaskaly o mramor schodiště, o dlaždice jen hluše klapaly. Prošli pokojem vyčleněným pro zdravotnický personál a vstoupili do laboratoře. Stísněný prostor s nízkým stropem umocňovaly stěny kol dokola pokryté bílými sanitárními kachlíky. V chabém osvětlení získaly šedý a hnědý a oranžový odstín; několik žárovek bylo prasklých a v budově už nesloužil nikdo, koho by taková závada trápila.

Uprostřed místnosti stál prázdný zdvižný pult. Estébák vyzval přítomného lékaře, aby otevřel dveře mrazicí komory sousedící s laboratoří. Doktor kývnul a roztočil chromovaná kola, která mrazničku hermeticky uzavírala. Další dva dovedení muži, pracovníci pohřební služby, zůstávali stát opodál.

V mrazicí komoře stál vozík. Na něm ležela zdobná rakev s tělem prvního dělnického prezidenta, prezidenta hospodáře Klementa Gottwalda. V chladu a tichu mramorových stěn mauzolea na Vítkově ležel už devět let – tedy od chvíle, kdy ho podle nejlepších, a sice sovětských metod mumifikoval hlavní správce Stalinových a Leninových ostatků profesor Mardašev.

Ošetřující lékař vyzval policistu vstřícným gestem ruky k nahlédnutí do mrazicí komory. Ten ale místo toho s odporem odvrátil znechucený obličej. „Rychle to odsud dostaňte pryč,“ zavelel. „Máte na to půl hodiny, nejpozději ve tři čtvrtě na tři odjíždíme,“ a poklepal na hodinky. Potom se otočil a chvatně zamířil zpátky ke schodišti.

Lékař se obrátil ke dvojici pohřebáků. „Pánové, teď je to na vás. Přeložte soudruha prezidenta na pult.“

Oba muži se dali do práce. Ačkoli jim přesun prezidentské schránky z vozíku na zdvižný pult usnadnily zabudované kolejničky, bylo znát, že rakev není právě nejlehčí. Jeden z pohřebáků (jmenoval se František Vrána) na to ostatně hned upozornil.

„A co dál? Doufám, že ho nebudeme muset táhnout po schodech,“ zabručel a vzpomněl na svůj ischias. „Nejsme přece žádný stěhováci.“

„Samozřejmě že ne,“ odpověděl lékař, zatímco kontroloval technické aparáty v laboratoři.

„Ona ta rakev totiž neni zrovna peříčko,“ přisadil si druhý pohřebák (jmenoval se Václav Pekař).

„To není rakev, ale sarkofág,“ opravil ho lékař, aniž by vzhlédl od přístrojů. „A s ní nebudete dělat nic. Nahoře tělo přemístíte do rakve, v níž dojde ke kremaci. Sarkofág je součástí technického vybavení a jako takový připadne některé z univerzit pro vědecké účely.“

Pohřebáci uznale pokývali hlavou nad doktorovým přehledem a víc už se neptali. Potom lékař spustil hydrauliku a zdvižný pult s prezidentovým tělem se dal pomalu do pohybu směrem k plechovým vratům ve stropu.

„Oba můžete jít nahoru,“ řekl ještě doktor. „Až se s prezidentem otevře podlaha, počkejte, dokud zdvihák úplně nezastaví – to poznáte podle slabého zadrnčení. Potom můžete začít.“

Do smuteční síně oba pohřebáky uvedl další estébák, starší a podsaditý. Místo, odkud z podlahy za tichého vrzání a skřípání postupně vyrůstal skleněný sarkofág, osvětlovala trojice silných reflektorů. Když se zdvihák zastavil, odstranila dvojice mužů neforemný skleněný poklop, který chránil prezidenta republiky před okolním světem. Víko kladli na podlahu jen velice pomalu, lékař zdůrazňoval, že se mu nesmí nic stát.

„Kurva,“ zaskučel Vrána, sotva co poklop položili.

„Co je?“ zeptal se Pekař a podíval se na kolegu. Ten stál v uctivém předklonu nad Gottwaldovou hlavou a třesoucími se prsty si omakával kříž.

„Ále… zas ty zkurvený záda. Bolej mě jak svině.“

„A přendáš ho se mnou?“ kývnul Pekař směrem ke Gottwaldovi.

„To těžk-cho,“ vydechoval, „dnes-kcha huž… uděl-ham hovno.“

Václav zakoulel očima. „To seš mi teda platnej,“ odseknul. S Vránou se mu nikdy nepracovalo dobře. Měl pocit, že začne simulovat pokaždé, když ho čeká nějaký jiný než zcela základní úkol. A transport a následná kremace Gottwaldova těla rozhodně základní úkol nebyly – minimálně o tom svědčilo chování StB, která Pekaře vytáhla z hospody, ani pivo nedopil, a do mauzolea ho spolu s doktorem a Vránou přivezla v naprostém utajení v půl druhé v noci.

„A kdo se mnou teď veme tu rakev?“ zeptal se ještě.

„Uch…,“ heknul Vrána a zapřel se o mramorovou stěnu mauzolea, „bude ti muset helfnout někdo vod bezpečnosti.“

„Paráda,“ odseknul Pekař a sám přistoupil ke Gottwaldovu tělu.

Až pod přímým osvětlením bylo patrné, jak špatný je prezidentův stav. Měl propadlé tváře a deformované rty a celý obličej byl pokrytý velkými hnědými skvrnami, které se místy měnily v černou krupici. Snad ho některý z nočních hlídačů v tajnosti a ze zvláštního rozmaru potřel lógrem.

Ačkoli Václav viděl v zaměstnání už leccos, tentokrát se mu zvednul žaludek. Odvrátil pohled k prázdné rakvi, do které měl Gottwalda přesunout a několikrát zopakoval hluboký výdech a nádech. Ani to ale nepomohlo. Možná za to mohla ta piva, která večer vypil.

Sáhnul do kapsy a vytáhnul placatku. Třásla se mu ruka, když šrouboval víčkem. Věděl, že teď se potřebuje napít. Rum, rychle rum, akutně rum, jak říkal hostinský Na Růžku, který měl semestr medicíny, plachtící rum, rum na uklidněnou. Pár kapek steklo Pekařovi po bradě a rozpilo se v prezidentově uniformě.

Navlékl si tuhé černé rukavice. Prsty v nich téměř nešly pokrčit. S přemáháním vsunul paži pod podušky, na nichž leželo mrtvé prohnilé tělo. To, co zbylo z Gottwalda, zbylo jenom pod prsa. Zbytek tvořily části figurín z barrandovských filmových ateliérů. Místo nohou měl prezident protézy, které nyní trčely do vzduchu a připomínaly dva stěžně.

Pekař stál rozkročený mezi odklopeným sarkofágem a rakví a prezidentovo tělo držel v náručí jako mladou nevěstu, kterou má přenést přes práh nového domu. Ze silné záře reflektorů byl zpola slepý a neviděl a neslyšel ani Vránu, který se zřejmě odšoural simulovat někam opodál.

Václav povolil nohy v kolenou, aby tělo uložil do rakve. V tom ucítil dotek a podivné pnutí u své náprsní kapsy. Placatka se zbytkem rumu se dala do pohybu. Pohlédl na Gottwalda. Jeho levá zafačovaná ruka přidržovala placatici ve zpuchřelých ústech a flekatý podbradek se pomalu vzdouval a klesal s každým mocným hltem z Pekařových zásob. A potom, když už byla placatka docela prázdná, soudruh prezident otevřel oči.

Lenin žije! Gottwald žije!

„Kam mě neseš, soudruhu?“ promluvil mumifikovaný Gottwald a placatici vsunul Pekařovi zpátky do náprsní kapsy. Ten byl v šoku. Nemohl dýchat. Nemohl mluvit a co nejhorší, nemohl křičet. Nakonec jen zasípal: „Ke kremaci, soudruhu prezidente.“

Gottwalda odpověď zarazila. Pochybovačně svraštil čelo, a polámal si tak svou zkřehlou kůži od obočí až ke koutům.

„Tak já jsem mrtvý?“

„Už tomu tak bude.“

„Kurva. Já neměl do té zasrané Moskvy jezdit,“ ulevil si prezident, ale rychle zpozorněl. „Poslechni, jsi ve straně?“

Pekař kývnul, ačkoli to ve skutečnosti nebyla pravda. Jenže prezidentovi se neodporuje.

„Tak já ti něco povím. Stalin mě tam otrávil. Osobně.“

„Co prosím?“

„Čemu nerozumíš?“

„Stalin? Otrávit?“ Pekařovi se dělalo mdlo.

„Otrávit znamená otrávit. Zrovna byla hostina, když si mě pozval do pracovny. Nejdřív mě pobídl, abych si zapálil dýmku a dokonce mi nabídl tabák. Potom mi ale začal vyčítat naši situaci, hlavně stav armády, na spánku mu naběhla fialová žíla. Nakonec mi přímo před očima vmíchal do vodky jed a poručil, ať to na místě vypiju.“

„Soudruhu prezidente, promiňte, ale vždyť jste byl v Moskvě na Stalinově pohřbu!“

„Na pohřbu? Cha. Tím bych si nebyl tak jistý.“

„Chcete říct, že –“

„Co si to tam povídáš?“ ozval se ze tmy estébák, který vedl prve pohřebáky do laboratoře. Pekař se lekl a tělo soudruha prezidenta upustil. Ještě před chvílí úplně živý Gottwald se úplně rozlomil.

„Nejsi ty vožralej?“ pokračoval estébák ze vzdálené části síně. „Pohni sebou! Za deset minut odjíždíme!“

Václav obě části těla, tedy tu pravou nabalzamovanou i tu náhradní z Barrandova, rychle a bez okolků vložil do dřevěné rakve a zaklapnul víko. Hlasitě prásklo a ozvěna se nesla celým Vítkovem.

„Hotovo!“

Dodávka mířila ke krematoriu. Pekař seděl v zadní části na rakvi a snažil se nevnímat přepjaté skřeky, které k němu doléhaly od sedadla spolujezdce, na němž seděl Vrána. Když viděl, že si dozorující estébák zapálil, vytáhnul tabák a jednu cigaretu si umotal taky – byť to bylo proti předpisům.

Kola vozu bubnovala po dláždění a Václavovi se co chvíli zdálo, že z vnitřku rakve slyší bušení pěstí. Mít u sebe láhev, zpil by se do bezvědomí. Ale přišel i o svůj záchranný doušek v placatici, a tak se musel spokojit aspoň s cigaretou. Lenin prý žije. Gottwald asi žije. A Stalin?

Nakonec se opil až ráno. Láhev rumu, kterou našel ukrytou mezi čisticími prostředky, odšrouboval ve chvíli, kdy se přesvědčil, že byla rakev s rudým faraonem bezchybně spálena.