V domečku z karet
16:34
V domečku
z karet
Esej
na téma: Mé místo v životě – kde bych chtěla žít?
Lehnu
si na záda nebo na bok? Marně se převaluji v posteli ze
strany na stranu a za boha nemohu přijít na správnou polohu, v níž
bych došla spánku. Snažím se popustit uzdu náporu myšlenek,
které mne obléhají na sklonku každého dne, a odemknout bránu
nekontrolovatelnému a nevědomému perpetuum
mobile
chrlícímu jeden surrealistický sen za druhým. Zkouším se
uvelebit na břiše; želbohu ani to nikterak nepomáhá.
V takovýchto
okamžicích, kdy je člověk nucen zpomalit tempo života, mě
pokaždé dostihnou úvahy nad mou bytostí. Všichni jsme tak trochu
filosofové a pátráme po smyslu života. A všichni jsme tak trochu
existencialisty, neboť nám lidský život často připadá
absurdní. Ostatně pro důvody k takovému pocitu nemusíme
chodit daleko; stačí nám vlastní vzpomínky. Jedna taková
reminiscence mi vytanula na mysli zrovna, když jsem se pošedesáté
převalila na bok a levou ruku zastrčila pod polštář, aby mě
nebolela záda.
Jednou
v létě, pravděpodobně v srpnu, na jedné z našich
prvních schůzek v pražské vinárně v Rumunské ulici,
mi můj bývalý středoškolský profesor filosofie vyprávěl o
týdnu stráveném v troskách domu, kam každoročně jezdívá
meditovat s kytarou. Nevybavuji si přesnou lokaci onoho místa
– tuším, že to bylo kdesi mezi lesy v Plzeňském kraji.
Onen dům dotyčnému patří; ve skutečnosti je však majetkem
všech. Bezdomovců, náctiletých zlodějů, potulné zvěře.
Stavení je zcela vybydlené, bez oken či nábytku, s oprýskanou
omítkou, pachem moči a pubertálních kopulací, jejichž
pozůstatky musí profesor spolu s dalším odpadem a prachem po
svém příjezdu vymést ven předtím, než se nastěhuje dovnitř.
„Jezdím tam výlučně sám. Vzpamatovat se z uplynulého
školního roku,“ říkal. Zhasnout světla a uvědomit si, kam
vlastně patří.
K onomu
muži mne poutalo cosi na způsob lásky. A když naše schůze
skončily, ocitla jsem se náhle v naprostém bezčasí a
připadala si bezprizorní jako tulák bez střechy nad hlavou.
Najednou jsem si vůbec nebyla jistá tím, kde zrovna stojím a kam
mám jít. Scházela mi iluze domova, kterou jsem nacházela v jeho
bytě. Jeho specifický mikrokosmos, stojící na pilíři několika
knih, jednoho francouzského okna a ojedinělé vůně perského
koberce. Pamatuji se, že se tradičně smával mé přecitlivělosti,
a poté, co jsem opustila sféry tohoto světa, myslela jsem na tu
vybydlenou chatrč a bylo mi, jako kdybych já byla tím opuštěným
domem.
Místo
každého člověka ve světě je stěží uchopitelné, ale jsem
přesvědčená, že se od počátku odvíjí od toho, co nazýváme
svým domovem.
Nezní to banálně? Možná. Ovšem právě domov, tedy místo, kde
v dětství vyrůstáme a v němž se cítíme bezpečně,
určuje naši identitu, stejně jako vedl Bůh Mojžíšovy kroky
k osvobození židovského národa. Obrázky na zdech našich
pokojů, vzpomínky na rozbitá kolena na chodníku před domem,
rodiče a sourozenci, přátelé a známí, kteří buďto odešli,
anebo jsou nám den ode dne bližší, tisíc dešťových přeháněk
a přibližně sto výkřiků radosti, zkouška sirén první středu
v měsíci, uplynulé lásky a každodenní obavy, Vietnamci, ke
kterým si chodíme pro cigarety, pokoje směrem na západ, za
letních večerů zbarvené do pomerančova a (nepohodlná) postel…
to všechno jsem já nebo vy a to všechno nás předurčuje k tomu,
čím se v budoucnosti můžeme stát.
Najít
svou identitu, to je převlečená touha po ukotvení ve světě. A
touha, ta je zase neodmyslitelným hybným prvkem v hledání
sebe sama, které je spojené s vymezením se vůči svému
okolí. Touha nás neustále kamsi popohání. A dokud máme dostatek
sil, nenechá nás příliš dlouho spočinout v prchavém
okamžiku přítomnosti. Když mluvím o domově, mohu tím myslet
cokoliv. Například francouzský spisovatel Antoine de Saint-Exupéry
se doma cítil jedině v letadle. Navzdory vědomému riziku,
vstoupil přes veškerá varování naposledy do své kajuty a vzlétl
vstříc smrti, nad kterou by malý princ plakal jako želva. Jeho
konec napovídá, že domov patrně nacházíme tam, kde se cítíme
být volní jako ptáci. Třeba jako rudí ibisové.
Přestože
více spisovatelů někdy načrtlo perem literární postavu, jež má
ve stáří dojem, že přežila svou duši, a tak jí nezbývá než
počítat ovečky do příchodu fyzické smrti, začíná podle mého
soudu duševní vývoj každého člověka okamžikem, kdy spatří
světlo světa, a končí teprve až s posledním výdechem z plic.
Samozřejmě, každá lidská duše je jiná - to je věc, o které
nepochybuji. Některým život domněle opravdu končí o něco dřív,
společně s přirozenou eliminací každodenní myšlenkové
práce, často spojenou s odchodem do důchodu. A tak mne napadá:
kolik z nás asi odchází na místo, kde bychom vážně chtěli
žít?
Nedávno
oslavil původem český spisovatel Milan Kundera své osmdesáté
páté narozeniny. S jistým očekáváním jsem si toho dne
pořídila několik novinových plátků, které autorovi věnovaly
hned několik stran. Poněvadž Milana Kunderu řadím mezi své
oblíbené spisovatele, jsem poměrně často vystavena otázkám na
jeho odmítavý postoj vůči českým médiím či Česku všeobecně,
a druzí se mě s oblibou ptají zejména na novinami propírané
téma jeho údajného udavačství, jako bych snad byla Kunderovým
advokátem. Přátelé se mě přitom nezřídka tázají způsobem,
který dopředu vypovídá o automatické negaci všeho, co bych se
pokusila na jeho obhajobu říct. Proto jsem tehdy byla velmi
zvědavá, jakým způsobem bude kontroverzní téma autorova jednání
uchopeno tentokrát. Ukázalo se, že hned několik českých
novinářů dokázalo citlivým způsobem vykreslit Kunderu jako
osobu, která Čechám nic nedluží. Naopak, spíše čeští občané
dluží něco Milanu Kunderovi. Přinejmenším snahu číst jeho
romány, nikoliv jeho život, zpočátku poznamenaný upřímnou
vírou v socialismus. Pravdou je, že Milan Kundera zdaleka nebyl
jedinou osobou, která kdy podlehla mladickému sebeklamu v kombinaci
s přesvědčivou komunistickou propagandou, a proto je zapotřebí
jisté tolerance, která se nevztahuje k jeho nezpochybnitelně
geniálnímu dílu, které nám zanechal jako výtku i žádost o
odpuštění. Co je ale ze všeho nejdůležitější, novináři
nezapomněli zmínit znovu vliv emigrace na život spisovatele, jenž
se s životem ve Francii nikdy plně neztotožnil.
Emigrace
je totiž v životě člověka, který hledá svou identitu,
fatálním rozhodnutím. Ve sto let starém fiktivním dopise,
adresovaném právě Milanu Kunderovi, jsem kdysi napsala, že při
emigraci dochází k roztržení osobnosti na dvě části. Vycházela
jsem z vlastní zkušenosti se stěhováním z Plzně do
Prahy ve věku jedenácti let. Změna bydliště pro mne tehdy
znamenala opuštění všeho, co jsem měla ráda. Najednou vás
nikdo nezná a k novému domovu nemáte žádný vztah;
připadáte si jako naprostí cizinci a ještě dlouho poté se
v myšlenkách zaobíráte úvahami, kým byste mohli být,
kdybyste byli zůstali bydlet v rodném městě. Pakliže se
sami přestěhujete do cizí země, notnou chvíli zkrátka nejste
nikým. Musíte znovu vytvářet kontext vašeho života a hledat své
místo v životě. Jinak řečeno, jste nuceni utkat si novou
pavučinku podobnou té, kterou zrovna sfoukl vítr. Po čase si
vybudujete druhý domov. Přizpůsobíte se zvykům a tradicím dané
země, naučíte se novému jazyku a jeho významům. A když se pak
vrátíte do své domoviny, cítíte obrovskou změnu, neboť ve vás
existují dva světy, které navzájem nepotlačíte. To samé
podstoupil Milan Kundera a téma emigrace se doposud odráží ve
všech jeho románech.
Dnes
jsou vnější podmínky emigrace, alespoň co se týče západních
zemí, naprosto odlišné. Z hlediska České republiky byl
v minulosti útěk do zahraničí často důsledkem přísného
režimu, jenž člověku neumožňoval svobodnou volbu, zatímco teď
můžeme cestovat, jak je libo; navíc, jak s oblibou tvrdí
různí profesoři historie, takřka bez omezení. Zároveň se
kulturní hranice vlivem globalizace poněkud rozmělňují, tudíž
se může adaptace na život v zahraničí jevit snesitelnější.
Jenže to je pouhá iluze a klam, která se dá vyvrátit pouze
životní zkušeností. Fakt, že Milan Kundera napsal své nejlepší
romány ve francouzštině, zde nemůže sloužit jakožto argument
proti bytostnému rozporu plynoucímu z rozdílu mezi
mateřštinou a sekundárním cizím jazykem. A poněvadž leckterý
intelektuál od příchodu strukturální filosofické školy, která
mimo jiné rozebírá způsoby, jakým řeč umožňuje a současně
omezuje naše myšlení, tráví svůj čas touto problematikou, je
nabíledni, že člověk, který emigruje, obvykle bývá otrokem
pozůstalosti předchozího světa, který vedle psychologické
kontinuity lidského vývoje ve společnosti určuje právě jazyk.
I
proto mne zaráží přístup masových médií, jež informují
stylem tak nesmírně otřepaným a povrchním o vzrůstajících
rozdílech, ať už ekonomických či mentálních, týkajících se
například zemí v Africe (či jakýchkoliv jiných
problematických oblastí kdekoliv na světě). Všichni lidé z
přirozenosti hledají své místo právě tam, kde žijí. Zde leží
jádro všech problémů nerovnosti, zdroje mezinárodních konfliktů
a podněty k bojům. Nehodlám se pouštět do úvah o tom, co
je povinností jednotlivce při hledání řešení problému lidí
umírajících hladem nebo v důsledku válek. Chci pouze
ilustrovat skutečnost, že rozpor mezi kulturami v různých
částech světa vždycky byl a bude. Vedle toho každý žijeme
v jiném čase a ten určuje i to, jestli se rozhodneme hnít ve
svém redukovaném vesmíru a nedbat přitom problémů nám
relativně vzdálených, či budeme-li naopak usilovat o změnu
globálního charakteru.
Domnívám
se, že Milan Kundera obzvláště rozumí své době; jako jeden z
mála spisovatelů mluví o svém postavení ve světě a ve
společnosti skrze své romány a eseje tak přirozeně, až
v čtenáři zamete obavy z kosmického chaosu. Zaráží
mne, když hovoří o neurčitém směřování lidské individuality
na přelomu milénia směrem k absolutnímu zániku, a nemohu se
v souvislosti se zmíněnou globalizací zbavit nepříjemného
pocitu spojenému s touto vizí; je totiž velmi pravděpodobná, a
již nyní se v praxi odráží tolika způsoby, že je nasnadě
považovat ji za vyplňující se předpověď. Je otázkou, není-li
tento pocit trochu patetizován Kunderovým stářím, protože
odchodem jakéhokoliv člověka ze života se pokaždé uzavírá
určitá historická epocha, tím spíš jedná-li se o natolik
vlivnou osobnost. Každá generace se postupně zapisuje do dějin
času.
Přesto
je patrné, že nyní stojíme v bodě zásadního zlomu. Lidé si ho
uvědomují jen matně – málokdy si společnost všímá své
duchovní proměny, neboť transformace probíhá neustále. Mou
generaci ovlivňují rychle se vyvíjející technologie. Od rána do
večera trávíme takřka všichni spoustu času na sociálních
sítích, které nám umožňují být v neustálém spojení
s kýmkoliv, kdo má přístup k internetu. Někdo s tímto
časem umí nakládat rozumně, mnozí však tápají na hranici
skutečného a virtuálního prožívání. Předestřený zlom
můžeme charakterizovat odlišným postojem k těmto
technologiím, který nás názorově odděluje od našich rodičů a
prarodičů, a jenž přispívá k pocitu neukotvenosti ve
světě.
Mezi
mými vrstevníky je nyní docela oblíbený aktuální film americké
produkce s názvem Ona, který případně ilustruje obavy
plynoucí z námi nekontrolovatelného vlivu technologií, na
nichž jsme do velké míry závislí, neboť určuje rychlost
společenské komunikace. V tomto snímku se hlavní hrdina
zamiluje do operačního systému, který simuluje ženu jménem
Samantha. Samantha má vlastní osobnost, která se díky schopnosti
okamžitě zpracovávat milión datových informací neustále
vyvíjí, až dojde do fáze, kdy spolu s ostatními operačními
systémy odejde do jiné dimenze, která je lidem pro jejich
omezenost mozkové kapacity nepřístupná. Tematicky tento film sice
hledí do budoucnosti, jenže ve skutečnosti se hlavně jedná o
reflexivní analýzu psychického prožívání, rozšířeného o
virtuální realitu, a z hlediska sci-fi vizionářství
nezachází zase o tolik dál. Vizuálně je to nádherná podívaná;
ostrá kamera i barevně vyvážené kontrasty lahodí lidskému
zraku; nicméně to není podstatné. Důležité je, že v tomto
filmu vzniklo úplně jiné vnímání životního prostoru a času.
Hrdina se po celou dobu děje pohybuje na stále stejných místech:
ve svém bytě, na cestě do práce a v kanceláři. Veškerý
prostor vymezuje a určuje právě operační systém, tedy Samantha,
která jej vtahuje do svého vlastního světa. Jenže zatímco její
svět je proměnlivý, lidský partner nepřekračuje hranice
zidealizované intimity, kterou mu vztah s operačním systémem
přináší.
Myslím
si, že existuje spojitost mezi tím, jak se proměňují podoby
individualismu ve smyslu, kterého se tolik děsí Kundera, a mezi
způsobem, jakým si utváříme náš osobní prostor, kterým
definujeme sami sebe. Občas se mi zdá, že naše generace nese tíhu
viny uplynulého věku poznamenaným hrůzami válek a totalitních
režimů, jež vedly až ke ztrátě samotné lidskosti. Dnes máme
tolik možností, jak naložit s životem, až nás to jemně
neurotizuje. A tak se stejně jako nespočet generací před námi
uchylujeme k rituálům a snažíme si vytvořit o něco užší
všední realitu, ve které jsme schopni existovat. V Praze se
nachází na tisícero kaváren, já však přesto dennodenně
utrácím své peníze v kavárně Standard, kde se pokaždé
usadím ke stejnému stolu a dám si stejné kafe. A posléze mezi
pomalým usrkáváním horkého nápoje přemýšlím nad tím, jak
mohli Židé, kteří vyšli z koncentračních táborů bez
příbuzných a rodinného zázemí, znovu začít na nule, se
zkušeností, nad kterou by se i zvířata těžce styděla.
Nakonec,
navzdory těmto úvahám, nevybočuji z řad lidí, kteří
touží po cizině. Osobně mne velmi fascinuje Island svou nádhernou
drsnou přírodou, která je jediná svého druhu, byť bývá
islandský ostrov často srovnáván s krajinami Nového Zélandu. Ve
chvílích, kdy se cítím pod psa, si prohlížím fotky pustých
islandských scenérií, které čas od času naruší malý kostel a
nanejvýš dva až čtyři stejnorodé domky stojící okolo něj, a
sním o tom, že se tam přestěhuji a budu v absolutním souladu
sama se sebou. Už teď považuji Island za svůj druhý domov a
dá-li bůh, jestli se tam někdy vydám, bude tento pocit na malý
okamžik skutečný. Vím však, že v takovém případě nechci na
ostrově zůstat déle než rok. Netoužím si tam najít partnera a
usadit se; tím by pro mě Island ztratil na přitažlivosti plynoucí
z obtížné vzdálenosti geografické i finanční. Nachází se
daleko, je tam zima, zvláštní lidé, jiná víra a ticho
přerušované sopečnými erupcemi. A to mi stačí. Nechci a nikdy
jsem jej nechtěla přetvářet na svůj domov. Co se týče těchto
představ, ke štěstí mi stačí pochodovat po Praze, hledět do
svítících oken činžovních domů ve Vršovicích a vybírat si
svůj budoucí byt podle tvaru lustrů. Protože patřím sem, do
České republiky, kde bych chtěla žít.
Nakonec
si přece jen lehám na záda a cítím, jak mě pomalu objímá
konejšivý spánek. V posledním okamžiku před úplným
ponořením do nevědomí už jen doufám, že se nazítří
neprobudím jako brouk s duší člověka, který zjistí, že
ta zdánlivě křehká realita jednoho pokoje, je vlastně
nepřekonatelná.
0 komentářů