Sociální interakce a každodenní život
12:02
7.kapitola
– Sociální interakce a každodenní život
=
zdvořilá nevšímavost: Goffman
=
způsob, jímž si lidé dávají při interakci najevo, že si
uvědomují přítomnost toho druhého, aniž působí výhrůžně
nebo přehnaně přátelsky, letmý pohled, hned ale očima zase
uhnou.
=
prokazujeme ji víceméně nevědomě, ale v našem sociálním
životě má zásadní význam. Dáváme najevo, že jsme si vědomi
přítomnosti druhého člověka, ale vyhýbáme se gestu, které by
mohlo být vnímáno jako dotěrné.
=
pohled by neměl být příliš upřený, ale přehnaná nevšímavost
by se také neměla objevovat.
Proč
studovat každodenní život:
=
sociální interakce
- jakákoli forma setkání mezi jedinci, zásadní význam pro S.
=
každodenní rutina dodává našemu jednání strukturu a formu,
můžeme se díky ní dozvědět hodně o sociálním životě a
bytostech.
=
odhaluje, jak lidé jednají a utvářejí tak realitu. Sociální
jednání formováno rolí, normou, sdíleným očekáváním,
jedinci ale vnímají realitu odlišně podle svého zázemí,
motivace, utvářejí ji srze svá rozhodnutí a konkrétní činy.
Realita je tedy tvořena prostřednictvím lidských interakcí, není
pevně dána.
=
naše každodenní zvyky a interakce s jinými lidmi, do nichž
vstupujeme, strukturují a vytvářejí naše chování.
=
sociální systémy závisí na vzorcích sociální interakce, do
nichž jsme denně zapojeni.
Neverbální
komunikace (= řeč těla)
=
výměna informací a významů prostřednictvím výrazu tváře,
gest nebo pohybů těla
Lidská
tvář, gesta a emoce:
Norbert
Elias
– studoval lidské tváře, důležitý dorozumívající
prostředek.
=
systém kódování výrazů tváře (FACS; Ekman
a Friesen,
popis pohybů obličejových svalů). Lidská tvář schopná
vytvořit hodně výrazů, bez ní by byla lidská komunikace
nemožná. Vývoj lidské tváře vidí ve spojitosti s evoluční
hodnotou přežití.
=
mimika je vrozená, avšak určitá gesta jsou rozdílná pro různé
kultury. Muži i ženy mohou chápat i vyjadřovat komunikaci
verbální i neverbální odlišně.
=
slouží k potlačení, zvýraznění nebo obsahovému rozšíření
toho, co je řečeno slovy.
=
výrazy tváře, vyjadřující emočně, jsou částečně vrozené
a částečně ovlivňovány individuálními a kulturními faktory,
které mají vliv na to, v jakých kontextech se tyto výrazy
považují za přiměřené.
=
při interakci s druhými udržujeme nevědomě svůj výraz tváře,
tělesný postoj a gesta pod kontrolou.
=
postoje zprostředkovávají významy, i když není nic řečeno.
=
neverbální pocity často naznačují, že to, co říkáme, není
přesně tím, co máme na mysli (červenání se).
Gender
a tělo:
=
verbální i neverbální komunikaci mohou muži a ženy vnímat i
vyjadřovat odlišně. Sociální faktory výrazně ovlivňují
chápání genderu a genderových rolí.
Iris
Marion Young:
=
zkoumala tělesnou zkušenost z hlediska genderu. Pro ženy jsou
typické nesmělé pohyby, které nejsou dány biologicky, ale jsou
produktem diskurzů, které pobízejí ženy k tomu, aby
zažívaly vlastní tělo jako objekt pro druhé. Potlačené
odhodlání, nuceny omezovat tělesné projevy a pohyby. Společnosti,
ovládané muži, produkují velké množství žen, které jsou
fyzicky znevýhodněny. Muži zažívají vlastní tělo jako
aktivní, silné, objekt pro sebe, agresivní tělesné pohyby.
=
když muž zírá na ženu – nevinné, žena zírá na muže –
výzva k sexu. Napomáhají posilovat vzorce genderových
nerovností.
=
muži sedí v uvolněnějších pozicích než ženy,
vyhledávají častěji fyzický kontakt při konverzaci se ženami.
Ženy spíše projevují emoce, vyhledávají a přerušují oční
kontakt častěji než muži.
Judith
Butler =
gender je performativní, neexistují žádné biologicky
determinované identity, které by existovaly mimo kulturní
vyjadřování genderu. Genderové identity jsou ustavovány pomocí
svého neustálého předvádění. Biologický základ genderu
neexistuje, genderová identita je otázkou toho, co děláme, ne
toho, kdo jsme. Genderové identity fluidnější a nestabilnější.
Ztělesňování
a identity:
=
genderovým rolím a chování se lidé učí od raného věku při
interakcích s lidmi (okruh rodiny).
=
genderová identita je sociálně utvářená i ztělesňována.
Richard
Jenkins:
=
identita je naším porozuměním tomu, kdo jsme my a kdo jsou druzí,
což zahrnuje i jejich porozumění sobě samým a nám. Všechny
lidské identity musí být sociálními identitami, formují se
pomocí interakcí v sociálním životě.
=
identity nejsou dané, ale vytvářejí se, tři ústřední součásti
identit: částečně individuální nebo osobní, částečně
kolektivní nebo sociální, vždy ztělesněny – vepsány do těl.
=
Goffmanova
studie stigmatu
= těsné spojení mezi sociální identitou a ztělesněním. Lidé
s postižením mohou být stigmatizováni na základě snadno
pozorovatelné fyzické vady.
=
identity jsou mnohovrstevnaté, z několika zdrojů. Lze
rozlišit primární (formují se v raném dětství, gender,
rasa, etnicita, postižení, vada) a sekundární (sociální role,
dosažený status, zaměstnanecké role, sociální status) identity,
spojeny s procesem primární a sekundární socializace.
=
identity označují podobnosti a rozdíly v sociálních
interakcích, individuální a sociální identity provázány
v rámci ztělesněného já.
Pravidla
sociální interakce:
=
neverbální náznaky používáme i při interpretaci chování
druhých.
=
jazyk je zásadní pro sociální život, v poslední době se
zkoumá i, jak lidé používají jazyk v bězných situacích =
etnometodologie,
metody, které lidé používají, aby pochopili smysl toho, co druzí
dělají a říkají (Harold Garfinkel).
Pochopit smysl sdělení můžeme jen, pokud známe kontext, ve
slovech je obsažena jen část významu, druhá část vyplyne práve
ze sociálního kontextu.
Sdílené
porozumění:
=
slovní vyjádření předpokládají sdílenou znalost, ze které
rozhovory vycházejí. Slova nemusí mít sama o sobě přesný
význam, vždy odkazujeme na společné chápání věcí, na ně
fixujeme i svá sdělení a jejich významy.
Interakční
vandalismus:
=
pokud jsou nevyslovené konvence v rozhovorech narušeny, máme
pocit nejistoty, ohrožení, zmatku. Aby se mluvčí v konverzaci
orientovali, reagují na náznaky, které druzí vysílají
(intonace, gesta, mírné pauzy), vnímají i to, co nebylo řečeno.
=
konverzační
analýza
– srovnávání vybrané slovní výměny například na ulici se
vzorky každodenních hovorů. Zkoumá všechny stránky konverzace
kvůli významu.
=
časový moment je v rozhovorech přesným ukazatelem, pozdržení
odpovědi je ve většině případech signálem, že si dotyčný
přeje změnit směr hovoru.
=
interakční
vandalismus
– osoba v podřízeném postavení porušuje nevyřčená
pravidla každodenní interakce, která uznávají ti mocnější. Je
úzce spojen s překračováním třídních, genderových a
rasových struktur. Součástí systému vzájemného podezřívání
a nezdvořilostí, který zpětně potvrzuje sám sebe.
Reakční
zvolání:
=
citoslovce, podle Goffmana.
Nepoužíváme je moc, když jsme sami, je určeno dalším přítomným
osobám, sděluje například jako „jejda“, že jde o
nepodstatnou nehodu, situace, kdy se nestalo nic vážného,
citoslovce součástí kontroly nad detaily našeho sociálního
života.
=
na svůj vzhled i chování neustále uplatňujeme sebekontrolu,
v situacích interakce se od nás očekává, že budeme jednat
– kontrolovaná
pozornost,
neustále druhým dokazujeme, že máme svůj život pod kontrolou,
což je typickým projevem lidského bytí.
Tvář,
tělo a řeč při interakci:
=
interakce závisí na náznakových souvislostech mezi sdělením
tváře, těla a slov. Výrazy a gesta pomáhají doplnit mezery ve
verbálních sděleních. Všichni při interakcích kontrolujeme
výraz tváře a pohyby.
Setkání:
=
sociální interakce vždy zahrnuje nezaostřenou i zaostřenou
interakci.
=
nezaostřená
(necentrovaná) interakce
– Goffman,
jedinci si dávají najevo, že si navzájem uvědomují svou
přítomnost, většinou, když se sejde větší počet lidí.
Neustále komunikujeme neverbálně prostřednictvím mimiky, postoje
a gest.
=
zaostřená
(centrovaná) interakce
– lidé se přímo účastní hovoru s druhými, například
setkání:
zaostřená interakce. Nutné nějak ho zahájit, vypneme zdvořilou
nevšímavost. Při tomto typu interakce komunikuje každá osoba ve
stejné míře mimikou a gesty i vyřčenými slovy. Rozlišují se
výrazy, které jedinci předkládají (slova a mimika, mají u
druhých vyvolat určitý dojem) a ty, jež jim unikají (náznaky,
podle nichž druzí usuzují, nakolik je projev upřímný a
pravdivý).
Vyvolávání
(management) dojmů:
=
sociální
role
– sociálně definovaná očekávání, která plní osoba
s určitým statusem
nebo v určitém sociálním
postavení.
Goffman
vnimá sociální život jako hru, často používá divadelní
terminologii.
=
naše jednání závisí na rolích, které v určité chvíli
hrajeme.
=
lidé jsou citliví na to, jak je vidí druzí, používají různé
formy vyvolávání
(managementu) dojmů,
promyšlené někdy, ale spíše neuvědomělé.
=
náš status se může lišit podle sociálního kontextu. Člověk
má v jednom okamžiku mnoho statusů, skupina statusů, které
se k nám vztahují = syntetický
status.
=
připsaný
status
– lidem je přisuzován na základě biologických faktorů (rasa,
pohlaví, věk).
=
získaný
status
– nabýváme ho prostřednictvím vlastního úsilí.
=
v každé společnosti mají některé statusy přednost před
jinými, determinují celkové postavení člověka ve společnosti.
Dominující status – hlavní
status,
nejběžnější jsou ty, vycházející z genderu a rasy.
=
přijímání rolí: intimní vyšetření
=
Henslin,
Biggs
– výzkum v gynekologické ordinaci, několik typických
stadií.
Prolog
– žena vstupuje do čekárny, odkládá svou vnější identitu,
ujímá se role pacientky.
První
dějství – ordinace, lékař jedná s pacientkou jako
s plnoprávnou, kompetentní, zdvořile naslouchá, odchází,
vchází sestra, která připravuje pacientčinu proměnu z konkrétní
osoby na anonymní, pouhé tělo.
Hlavní
dějství – sestra i lékař, vyšetření, jako by tam pacientka
nebyla, sama spolupracuje na vlastní depersonalizaci.
Přestávka
– pacientka se za pomoci sestry obléká, stává se plnohodnotnou
osobou.
Závěrečné
dějství – lékař probírá s pacientkou výsledek
vyšetření, jedná s ní jako plnoprávnou osobou.
Epilog
– pacientka na sebe bere svou původní identitu při odchodu
z ordinace.
Osobní
prostor:
=
existují tu kulturní rozdíly. Na Z – při zaostřené interakci
odstup aspoň jeden metr, na Blízkém východě menší odstup.
=
Hall:
čtyři zóny osobního prostoru – intimní
vzdálenost (do poloviny metru, milenci, rodiče, děti), osobní
vzdálenost (od poloviny do 1,3m, přátelé, blízcí známí),
společenská
vzdálenost (od 1,3m do 4m, běžná zóna pro formální styk,
interview), veřejná
vzdálenost (nad 4m, veřejná vystoupení před publikem).
=
jsou-li narušeny zóny intimní a osobní vzdálenosti, snažíme se
svůj prostor znovu získat, vytváříme si typ fyzických hranic.
=
genderové otázky, větší svobodu užívání prostoru měli muži
než ženy, častěji vstupují do osobního prostoru žen. ALE nové
standardy, zabývající se problémem sexuálního obtěžování,
cílem je chránit osobní prostor lidí od nežádoucích dotyků.
Interakce
v čase a prostoru:
=
k porozumění setkání mezi lidmi je důležité porozumět i
tomu, jak jsou jednotlivé aktivity rozloženy v čase a
prostoru. Všechny interakce jsou situované.
=
naše činnost během dne rozdělena do zón.
=
koncept regionalizace
– například místnosti v domě jsou zónovány v čase,
používají se během různých částí dne.
Měřený
čas:
=
zónování našich činností ovlivňuje hodinový čas,
standardizováno po celé zeměkouli. Čím větší počet lidí
pracuje, tím přesnější musí být časový rozvrh – studie
časové struktury moderní nemocnice, Zerubavel.
Organizace
časoprostoru:
=
příkladem propojení sociálního života s řízeným
uspořádáním prostoru a času je internet.
=
přeskupení prostoru – možnost komunikace s kýmkoliv na
světě, mění to i prožívání času, komunikace je okamžitá.
=
základem jednání se v našem sociálním světě stala
bezprostřední komunikace.
Každodenní
život v kulturní a historické perspektivě:
=
rozdíl mezi sociálními interakcemi v moderních a tradičních
společnostech, příklad kultury !Kung = tradiční modely jejich
sociálního života jsou stále patrné. 30/40členné skupiny,
sídlí poblíž zdrojů vody, putují za potravou, mění se to jen
v období zimních dešťů, kdy je voda i potrava, zabývají
se rituály a ceremoniály.
V komunitě
nikdo moc soukromí nemá, je tu minimu příležitostí k vytvoření
předních a zadních regionů. Formy sociální interakce se liší
od interakcí, které probíhají například ve velkoměstě.
Sociální
konstrukce reality: sociologická debata
=
pro vysvětlen sociální reality se používají různé teoretické
rámce.
=
starší teorie – předpoklad, že sociální realita existuje
nezávisle na tom, co o ní lidé říkají nebo jak v ní žijí,
zpochybnila to ale řada sociologických myšlenkových proudů,
známých pod označením sociální
konstruktivismus = to,
co jedinci a společnost považují za realitu a chápou jako
realitu, samo o sobě je konstruktem, výtvorem sociálních
interakcí jedinců a skupin. Sociální realitu lze vysvětlit jen
prostřednictvím zkoumání a klasifikování procesů, které se
pokládají za dané a skrze něž je tato realita konstruována,
vychází z těchto procesů.
Berger
a
Luckmann
=
zkoumali všeobecné vědění, to, co lidé berou za samozřejmé a
reálné. Tato zřejmá fakta sociální reality se mohou lišit
v různých kulturách, ale i v pojetí různých jedinců
jedné kultury. Chtěli stanovit analýzu procesů vedoucích lidi
k názoru, že co je reálné pro ně, je reálné skutečně a
všeobecně.
=
sociální konstruktivismus aplikuje tuto myšlenku na zkoumání
sociálních jevů, snaha objasnit, jak lidé dospívají
k rozhodnutí, že je něco reálné, jak tuto realitu sami
vytvářejí.
=
Cicourel
– sociálně konstruktivistický výzkum kriminality mladistvých.
Sledoval procesy zahrnující zatýkání a klasifikování
mladistvích, kteří jsou podezřelí. Policisté často vycházejí
z běžně zažité, apriorní představy, co jsou lidé zač –
policie připisuje označení mladistvého pachatele častěji lidem
z nižších sociálních vrstev, z toho pak vycházejí
údaje, které zpětně potvrzují zakořeněné názory.
=
skrze interakce s jinými lidmi proměňujeme své zakořeněné
představy o realitě v domněle nezávislý důkaz jejich
skutečné platnosti.
=
Woolgar
a
Pawluch
– kritika, sociální konstruktivisté chtějí ukazovat
subjektivní vytváření sociální reality, ale selektivně vnímají
jen některé charakteristiky jako objektivní a jiné jako
konstruované. Prezentují původní chování jako něco
objektivního.
=
další kritika – neochota připustit, že pozorovatelné sociální
závěry jsou silně ovlivňovány širšími sociálními silami.
=
nevycházejí z předpokladů, že sociální realita objektivně
existuje, snaží se analyzovat procesy, skrze něž je sociální
realita konstruovaná a následně pak slouží k potvrzování
vlastního statusu.
Sociální
interakce v kyberprostoru:
=
nepřímé kontakty – přes internet, elektronická pošta,...
=
problémy – být v kyberprostoru neznamená být reálný, vše
je to přestírání a náhražka reality. Komunikace přes PC příliš
omezená, aby zabránila tvoření falešné identity.
=
ale i způsob, jak si vybudovat dobrou/špatnou virtuální reputaci,
nastolit důvěru. Informací lze i zneužít, ale elektronická
komunikace maskuje informace o pohlaví, etnicitě, genderu,
pozornost se pak může věnovat jen obsahu sdělení – výhoda pro
skupiny, jejichž názory jsou někdy podceňovány (ženy).
Boden
a
Molotch:
naléhavá
potřeba fyzické blízkosti,
potřeba lidí osobně se stýkat, zažívat vzájemnou přítomnost
a interakci.
Goffman:
lidé dávají přednost osobní účasti, fyzická přítomnost
poskytuje o druhých daleko více informací než jakákoliv forma
elektronické komunikace, přístup k očím, oční kontakt
signalizuje určitou míru intimity a důvěry.
0 komentářů