Pochybuji že někdo vůbec ještě někdy padne kromě vlád.

Diváci vchází do prostoru. Je to pár židlí dost těsně vedle sebe. Nejsou namířeny jedním směrem. Všude kolem je tma, světlo míří na židle. Není jich moc, maximálně dvacet. Usazují se. Dlouhou dobu nic, ticho. Lidé jsou oslněni světlem, mžourají do tmy, která je všude kolem nich.

ZLEVA: Podívejte se doleva

ZPRAVA: podívejte se doprava

ZEZADU: ohlédněte se.

ZVRCHU: Mám neviditelné loutkové divadlo. Vytvořila jsem ho na základě subatomárních částic, tzv. kvarků. Kvarky jsou nejmenší známé částice, ze kterých se skládá hmota. Jste z nich vy. Je z nich hruška co padá na zem, je z nich tato místnost, dýcháme je. A já jsem si z nich vytvořila loutkové divadlo.

Podívejte se.

Diváci se nemají na co koukat, tak se (předpokládám) dívají za hlasem, který vychází někde zezhora

ZEPŘEDU: Že ho nevidíte? Nedivím se vám. Ono totiž ani polohu atomů nemůžeme změřit úplně přesně, takže obraz bude vždy rozostřen a toto omezení nelze nijak obejít. Dále z něj vyplývá, že čím menší rozostření chceme, tím větší hybnost světlo musí mít. Protože ale mluvíme o rozostření menším než velikost atomu, tak minimální frekvence hybnosti fotonů musí být 10 na osmnáctou herzů. Nejvyšší frekvence je ale řádu 10 na čtrnáctou herzů Z ČEHOŽ PLYNE, ŽE VIDITELNÝM SVĚTLEM JE MOŽNÉ POZOROVAT POUZE OBJEKTY, KTERÉ JSOU 10 000KRÁT VĚTŠÍ NEŽ ATOM. A kverk je dokonce ještě mnohem menší než atom. Zní to jako přednáška, mluvčí neúprosně valí do lidí.

TAK RŮZNĚ ZE STRAN: Z toho plyne, že pod viditelným světlem moje divadlo vidět nemůžete. A co pod neviditelným světlem? A přemýšleli jste už nad tím, že vy se skládáte z viditeným světlem neviditelných částic? Tímpádem jste sami neviditelní. Pořádně se prohlédněte. Mluvčí prochází okolo diváků.

ZLEVA: Vidíte se?

ZPRAVA: Vidíte se. Možná jste neviditelní pod neviditelným světlem. Možná je to celé jen taková smyčka, koloběh. Ale jediným faktem je, že moje kvarkové divadlo vidět nemůžete. Dokonce nemůžete ani teoreticky zjistit jeho pohyb. Nevíte kolik je v něm postav, prvků. Jen pár z vás ví, že mé kvarky mají svou podivnost, půvab, krásu, antičástici i pravdivost. A je tu snad někdo mezi vámi kdo to ví? Trajektorii těchto částic znám jen já.

ZEZADU: Ale abych vám nekřivdil. Snažíte se to zjistit , chcete to zjistit. Ale na cože jste to vlastně přišli? A přišli jste na to vy? Mluvčí se nechá spatřit – nakloní se k někomu blíž Víte to vůbec?

ZEPŘEDU: Neurčitost polohy krát neurčitost hybnosti se přibližně rovná planckově konstantě.

Intenzita se rovná kvadrátu výšky.

Energie fotonu E se rovná Planckově konstantě h krát frekvence f.

Vlnová délka se rovná planckově konstantě vydělené hybností.

Celková energie amplitudy pravděpodobnosti se rovná mínus Planckova konstanta vydělená dvě pí na druhou lomeno dva krát hmotnost částice krát dé na druhou krát amplituda pravděpodobnosti lomeno dé krát iks na druhou plus potenciál amplitudy pravděpodobnosti.

Ticho. Ať to lidem dojde, že nevědí nic. Ani to, co by mohli vědět.

ZPRAVA: Podívejte se doleva

ZLEVA: Podívejte se doprava

Pořád mě sledujete, i když nemusíte. Asi vás mé neviditelné loutkové představení vážně baví. Moje loutky jsou z kverků. Občas kladně, občas záporně nabitých. Mé kverky jsou hranicemi současných experimentálních možností, jsou malé 10 na -18 metrů. Díváte se tedy na to nejvíc hraniční experimentální divadlo, neviditelné divadlo.

ZLEVA: Vidíte mě? Slova jsou okamžitě navázaná na předchozí repliku.

ZEPŘEDU: Pojďme si dát ještě trochu teorie, ať opravdu víte o co jde. Kverky jsou součástí atomu, který se na základě schrodingerovy rovnice skládá z elektronů, které nejsou popisovány jako hmotné body, ale jako vlnové funkce definující pravděpodobnosti výskytu elektronu v různých místech prostoru. Spolu s Heisenbergovými relacemi neurčitosti to znamená, že elegantní pravidelné eliptické dráhy Bohrova modelu byly opuštěny a nahrazeny neostře definovanými oblastmi, ve kterých se elektron s určitou pravděpodobností nalézá, tzv orbitaly.

ZPRAVA: Mezi atomy, ale i kvarky také působí Silná síla – až do vzdálenosti 10 – 15 metrů. A tedy tato síla působí mezi vším co je okolo vás. Na koho svou silnou silou působíte vy? A na co působí svou silnou sílou váš syn?

ZEPŘEDU: Já jsem z kvarků, vy jste z kvarků. Snažíte se moje kvarkové divadlo nazvat, dát mu tvar, ale stejně nakonec skončíte jen u jisté pravděpodobnosti. Vy nejste schopni ho vidět, poznat. Pár lidí alespoň tuší, ale nikdo, NIKDO doopravdy neví. Nepozná ten zážitek z mé skvělé divadelní hry. Majstrštyku mezi majstrštyky. Ten zážitek z ní mám jen já. Vyplývá z toho jediné. Já na vás působím svým neviditelným divadlem.

ZLEVA: Podívejte se doleva, podívejte se doprava.

ZEZADU: Nahoru.

ZHORA: Dolů. Ticho.

Fungujete přesně podle plánu.

ZEZADU: mluvčí se nechává spatřit (asi menší intenzita světla do diváků) A kdo jsem já? Jsem loutkář. Hraju si se svým neviditelným divadlem, ovládám ho a nutím jeho jednotlivé části pracovat přesně podle scénáře. Jde to snadno. Jsem vládce, sice jednou padnu, ale nahradí mě jiný. Vy zůstáváte. Jste masy, vytvořené z neviditelných částeček, jste neviditelní . Nevidíte co je mezi vámi samými,

bere do ruky opět mikrofon, už ho zase nevidíme

Nevidíte co je mezi vámi a mnou.

ZEPŘEDU: Podívejte se na mě.

POZNÁMKA:

Vše hraje jeden herec, mluví do mikrofonu (aby se dalo dělat rychle doleva, doprava). Nahoře, vlevo, vpravo i vzadu jsou reproduktory, kde se pouští repliky, které nestihne „oběhat“ - nebo mezi nimi nejsou žádoucí kroky. Pro zhoršení viditelnosti a nepříjemnosti toho že tu diváci „jsou“ by klidně mohlo být i zamlženo. Když se herec nechává poznat nebo mluví ke konkrétní osobě, mluví svým hlasem bez mikrofonu.

Umístění replik jednotlivých stran není nutné dodržet přesně stejně (až na první tři repliky) – to že strana a slova ke konci nesedí, může (ale nemusí) být cílené.